24.9.

24. září 2017 v 19:36 | rioli
A pak je taky šedo a déšť a chodí se mnoho hodin mezi poli. Po lesích. Po starých cestách a mezi houbami. Voda je chladná, ale ještě ne příliš - v rybnících lze plavat i v dešti. Domů se soumrakem a mokrýma botama, domů k čaji a svíčkám.
Chodí se na Žižkov a Olšanské hřbitovy, když prší. Třeba poslouchat o Seifertově mládí, brouzdat po mokré dlažbě.
Chodí se do knihovny poslouchat Petra Hrušku a Karla Šiktance. Sedí se na zemi, protože je tak plno a poslouchá se se zavřenýma očima. (a chodí se tam hlavně kvůli Hruškovi)
 

22.9.

23. září 2017 v 8:25 | rioli |  polštář
jněžně a zlehka přišel podzim, čas ticha a šera. Velké město se utišuje. Celé Velké město je Strašnicemi a Olšanskými hřbitovy. V knihovnách se čte stará poezie, v kavárnách ta mladá. Když se odpoledne deštivě setmí, zapaluju svíčky.

Začínají odpoledne lámající se do večerů a nocí v bytech přátel. Ticho, tma, svíčky. Horká masala, štrůdl, dýňová polévka. Medovník. Sladká káva.
Hraje se na klavír, mlčí se, pracuje. Prohlížejí se staré fotky, staré dopisy, knihy. Předčítá se.

Pečou se sušenky, sedí se před svítící troubou, zatímco byt je plný meluzíny a za okny vichřice. sedíme v koutě na zemi vedle sebe a hřejeme si chodidla.

11. listopadu

11. listopadu 2016 v 22:39 | rioli |  polštář
čtvrt na jedenáct: sedím doma u okna, na stole hoří svíčka, chumelí. Pokaždé znova je to takový zázrak téhle bílé země, jak ulice zapadává sněhem. Jak teď asi tiše šumí lesy?

dnešní den byl jeden z těch tolik plných! hudby - po tak dlouhé době jsem zase oprášila housle! a tak ráda poslední dobou zpívám. pak čtyřhodinová procházka po lesích v dešti: mokré boty, listí, houby, zaječí lebky podél cest obrostlé mechem. Šero smrkových houštin, světla opadaného listí, poslední šípky, průzračné kapičky na křehkých prstech buků.

tak ráda tvořím s lidmi, umělci. brouzdáme krajem, vzdycháme nad každým stéblem trávy, nevadí nám zima ani nepohodlí - to všechno jen ty prožitky umocňuje. fotíme příběhy, obnažené ruce, duše u starých stromů, bludičky v ledových lesních rybnících. vracíme se mlhou a houstnoucím šerem večera zámeckou pěšinkou podél temného potoka, podél té kamenné sochy, nějaké řecké bohyně, obrostlé lišejníky, se zlomenýma a ztracenýma rukama, přes kopec podél hřbitova. v údolí se rozsvěcí světla a my si neseme hořící lucernu, rozcuchané, prokřehlé a plné chvějivé radosti.

jediná kavárna v Městečku má otevřeno a je prázdná. v kamínkách u stěny plápolá oheň, měkká křesla, polštáře, rozsvícené lampy, voní pomeranče, na stole svíčka, horký, sladký čaj. třu dlaněmi o sebe, ještě se mi úplně nevrátil cit do rukou, češu si prsty mokré vlasy, červené tváře, zabalené v šálách, za okny prší.

a to všechno se otevírá a zároveň je shrnuto v tomhle a je to tak hluboké, že mi nestačí slova (jde spíš o to číst mezi řádky: útulné společenství domova kolem krbu, společně-tvořící, vztah k zimě):

 


č. 16

30. října 2016 v 20:33 | rioli |  polštář
pořád ještě nevím, jestli budu zveřejňovat své básně, trošku se o ně bojím, zvlášť když ještě nejsou dost ukotvené. I básně - vlastně, básně zvlášť - potřebují teplo domova, potřebují růst milované a objímané. občas potřebují, aby vás někdo držel mlčky za ruku zatímco je čte.


třetí říjnový

25. října 2016 v 19:41 | rioli |  květináč
protože jsem nějaká nemocná a dneska spím a odpočívám a teď znovu sedím ve svém křesle, svíčka v lucerně dohořela, tak už musím méně romanticky svítit lampou, procházím staré články a mám chuť tvořit nové, protože už zase překypuju. tolik pocitů se rodí. často se mi stává, že se něco stane - a bývá to krásné a hluboké - někdo mě objímá s takovou vřelostí, někde se cítím být přijatá do rodiny, večer mi zavolá maminka "jen aby mě slyšela", má krásná spolu-přebývající se zasní, že snad ještě jednou uvařím tu pórkovou polívku... A já si v tu chvíli prožiju asi tak třetinu, občas i méně, celé věci. A pak přijde takový večer jako dnes a je to jakoby to ve mně ožilo naplno, v plné síle, a člověku je až do pláče, přehrává si to znovu a znovu a nemůže uvěřit.

chtěla jsem sem dnes přihodit nějaké básně dnes a pak jsem zjistila, že jejich skeny zůstaly v Domácím počítači. ale čeká tam zimní Reynek a Skácel, myslím.

Nosila jsem teď po kapsách Zahradníčkovu Roušku Veroničinu a nějak se stalo, že už je příliš těžké to číst. Vůbec tomu nemůžu přijít na kloub. asi jsem se začetla příliš - před rokem jsem se vracela hlavně k jedné básni a jednomu nebo dvěma obrazům a vnímala je tak nějak zvlášť, teď mi připadá, jakobych cítila to propojení a zdá se mi, jakoby byly ty verše, ta témata tak těžká (jako "plná tíhy"), taková bolestná. vůbec ne jako Veroničina rouška. ta je o bolesti. ale je taky o blízkosti, o úlevě, o odvaze, o něze.

Ale myslím, že jeho život (Zahradníčkův) byl o něčem podobném. chtěla bych si o něm přečíst víc, víc ho poznat. (je to tak zvláštní, když čtete o těchhle "uměleckých skupinách", tedy lidech, kteří tvoří a přátelí se, a máte pocit, jakobyste se s nimi seznamovali, jakoby se vám oni otevírali a vy byli tak nějak přizváni ke společnému stolu.)

ale asi teď budu chvíli číst zase Markétu Procházkovou.

Další články


Kam dál