Září 2015

vyprávění o Slovensku

30. září 2015 v 9:42 | rioli |  zrcadlo
...na přání jedné Jíti :)

Na Slovensko jsem se během letošního léta vypravila dvakrát. Kupodivu vůbec ne kvůli chození po horách, ale na návštěvu k rodince, kterou jsem poprvé neznala skoro vůbec a podruhé už se tam vracela jako domů. Nedaleko Banské Bystrice, ve vesničce jménem Lučatín na samém úpatí Nízkých Tater, se totiž letos na konci srpna, po mnoha letech práce a nejistoty, rozběhla Učednická škola (Discipleship Training School - dále už jen DTS:)). A tahle "moje" rodinka ji vede.

A cože ta DTS je vlastně zač? Takovéhle školičky vznikají už padesát let po celém světě v rámci misijní organizace YWAM (Youth with a mission - Mládež s misií). O samých začátcích tohohle projektu úžasně vypráví útlá knížka Lorena Cunninghama, zakladatele, "Bože, jsi to ty?" Vždycky ale šlo o jedno: zapojte mladé lidi do evangelizace. Nechte je, ať na sebe vezmou odpovědnost a vedou, pomáhají. Snoubí se tu dvě myšlenky: vyprávět lidem o naší zkušenosti s Ježíšem & pomáhat všude tam, kde je to potřeba. Rozvojové země. Lidi na ulicích. Opuštění. Nemocní. Závislí. Vězni.

DTS na tuhle službu lidi připravuje. Pomáhá jim hlouběji poznat Boha -- tématem letošní slovenské školy je "Intimacy with the Father & Learning to walk in the supernatural" a vyjít k lidem. Celý kurz trvá půl roku až rok, část doby se učíte a pomáháte ve svém okolí, na část doby odjíždíte na tzv. outreach. Letos do Indie, kde už věnujete většinu svého času službě lidem.

Dlouhou dobu jsem snila o tom, že bych se něčeho takového mohla zúčastnit; jaké pak bylo moje překvapení, když mi "spadlo do klína" tak úžasné místo a možnost prožít si pár dní jako host mých přátel, ale zároveň jako student! :) Hned první večer jsem se zapojila do příprav večeře a porozhlédla se po známých tvářích, které jsem potkala už v červnu (tehdy se vše jen připravovoalo). Byly tu - několik mladých manželských párů, "staff", kteří se starají o organizaci. Přibylo ale tolik nových lidí ze všech koutů světa. USA, Maďarsko, Čína, Polsko... Tehdy v pondělí večer zapáleně připravovali zapékané dýně k večeři (všichni tu jí pohromadě, studenti i vedoucí, ve velké společenské místnosti s krbem:)) a byli tak veselí a pozorní, že jsem se začala cítit opravdu doma.

na břehu

30. září 2015 v 8:17 | rioli |  skříň

milované vodovky...

za obzory

26. září 2015 v 20:43 | rioli |  skříň
Série obrázků posbíraných během posledního roku, které nějak mluví o neprozkoumaných dálkách. Mám je ráda - ráda se na ně dívám. Na jaře mám v sobě takovou divokou touhu za nimi běžet, celé dny se toulat dál a dál, nasáknout tím novým životem - na podzim ráda procházím ta známá místa, ale v klidu a pomalu a brzy se vracím do tepla za okno, odkud je pozoruju a už jen přemýšlím.
Jsem ráda, že jsem se narodila na podzim - bývám v tom správném přemýšlecím rozpoložení, kdy můžu v myšlenkách procházet těmi dálkami, kterými jsem prošla, a vnímat je, třídit si je pro sebe, o tolik hlouběji...:)

polní lilie

25. září 2015 v 15:04 | rioli |  skříň
Starší obrázek-čmáranice... přesto je pořád důležitý a aktuální :) "Jsem kvítek šáronský, lilie v dolinách." i "A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou - a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás?" :)

Rioli si ráda dělá starosti, ale všechno to obíhání úřadů, vyzvedávání balíčků, balení a nakupování, dovolávání se na studijní, zapisování předmětů a snahy nahrát si ty správné kupony na opencard, už ji to skoro odnaučilo. :D Dneska ale bylo jedno z těch zasněných rán s podzimní mlhou, do které vycházelo slunce, koupila jsem si spoustu mrkve a cibule za pár drobných, proběhla se po Praze, poraďte se pořídila si krásné látky na šití a odpoledne si na chvíli sednu na kafe s jedním vzácným človíčkem... vypadá to na krásný den :)

22. září

23. září 2015 v 0:04 | rioli |  květináč
Dnes už Rioli píše ze svého nového pokojíčku plného vánočních světýlek a lampionů, aby se tu cítila jako doma. Potřebuju se příliš neohlížet za sebe ale být v úžasu nad tím, co mě ještě čeká, kam moje cesta asi vede! Moc se na to těším...

Nevím, jestli se dojmy z dneška dají shrnout v pár slovech. Možná... obrazech. Probouzející se Praha v podzimním slunci. Kunratice v ranním oparu, který na všem zanechává takový lesklý, něžný otisk rtů. Chvíle, kdy jsem se zadívala na tenhle obrázek
a prožila si, jak je pravdivý. Ty hvě hodiny na modlitbě se "spolupracovníky", kdy jsem vnímala Boží srdce tak silně a zřetelně, až jsem myslela, že budu muset vyskočit a křičet a smát se nahlas a tancovat. Ty další hodiny, kdy jsme pracovali na programu tohohle úžasného kurzu http://adcm.cz/animatorsky-kurz a vnímali, že letos bude úplně nový, přelomový a skvělý. Ten pocit bázně, kdy se na něčem takovém smíte podílet a tak moc vám to dává smysl... Chvíle, kdy jsem po víc jak roce potkala blízkého člověka na místě a v čase, který nás šokoval a jsem za to tak vděčná! Oběd s jiným blízkým člověkem, který je hluboký a žije něčím, pro co je stvořený... wow. Byl to krásný a naplněný den zakončený nočním stěhováním se pod nové lesy a k novým loukám...:)

podzimní

20. září 2015 v 15:56 | rioli |  okno
Jedna z věcí, za kterou nepřestanu být vděčná, je můj výhled z okna. Přestože jsem vyrostla v posledním patře panelákového bytu, nějak se stalo, že z mého pokojíčku je jeden z nejlepších výhledů na lesy, pole a kostelní věž v celém domě. Půl řady protějších paneláků stíní tři nebo čtyři břízy a řada tůjí. Sedím u stolu a pozoruju, jak se přes lesy unavené létem převalují ostrůvky stínů a světla a hejna ptáků, kteří se vždycky v nějakém nečekaném manévru mihnou jako bílí rackové nad potokem. Jindy tu sedávám a dívám se, jak ráno svítá, jak se z lesů valí pára, jak do sebe vsakují déšť nebo první paprsky slunce po přešlé bouřce. Člověka nějak formuje krása, kterou během svého života vstřebává, musí to tak být. Pamatuju si na hvězdy, které jsem pozorovala, než v ulici instalovali nové osvětlení a světelný smog je všechny spolykal :)

Táhne mě to odtud na procházky. Sedávám u okna a v myšlenkách se toulám po všech těch pěšinkách, kde jsem posledních dvacet let byla doma a dál, za obzor, tam, kde lesy pokračují a s nimi skrytá jezírka a studánky, skály a borovicové vršky, staré kamenné cesty prorostlé mechem a lišejníky, louky vtulené jako zálivy mezi lesy, koně a srnky, vřes na okajích cest a šípkové keře. Roky tam stojí pomaličku chátrající domeček, který si kdosi postavil ve stylu "english cottage", s mnoha komíny napovídajícími nějaký ten krb a takovým typicky anglickým štítem, neomítnutý, bílá okna.


19. září

19. září 2015 v 21:04 | rioli |  květináč
Před rokem jsem si založila něco, čemu jsem říkala "sklenice vděčnosti". Byla to obyčejná sklenice od okurek, do které jsem každý den vhodila papírek s kratičkou zprávou o tom, co mi ten den udělalo radost (vřele to doporučuju úplně každému! :)). Asi po měsíci jsem ale zlenivěla a přestala; tentokrát bych chtěla vydržet déle. Je to důležitější, než se může na první pohled zdát - skutečně to ve vás něco mění, s každým dalším dnem je vaše srdce živější, vnímavější a citlivější... a to je dobrá věc :)

Rioli dnes byla na krásné procházce, potkala lišejníky, mech, šípky a houby, vzduch podzimně zprůzračněl a slunce měkne čím dál víc. Vzpomíná na nádherný čas, který směla prožít na Slovensku, cítí se inspirovaná a vděčná za život, který se před ní otevírá...

lesní II.

18. září 2015 v 23:59 | rioli |  skříň
Na tenhle les mám zvlášť speciální vzpomínky. Nemyslela jsem na žádné konkrétní místo, když jsem ho malovala, ale malovala jsem ho na nesmírně vzácném místě, v jižním cípu Nízkých Tater, ve vesničce sevřené horami a lesy. V noci tam vidíte každou hvězdu na nebi...

k majáku

17. září 2015 v 23:27 | rioli |  skříň
jeden z mých oblíbených obrázků-čmáranic, ale často bývají silnější - a spontánnější - než ty, nad kterými se člověk moří dny a týdny. Ještě že nemám tolik trpělivosti!

krásně se to propojilo s písničkou, která je pro mě tím hlubší, čím víc ji poslouchám. Vždycky na nějakou dobu jakoby usne, dokud si znovu neuvědomím, o čem vlastně zpívá - to pak ožije úplně novým životem. mám ji spojenou s tolika dobrými věcmi. I za ní je jeskyňka - poslání, které se stále víc naplňuje, úžasných překvapení poschovávaných někde po cestě, bezpečí. té chvíle bušícího srdce, když vás někdo láskyplně přijme do rodinky.



večerní

14. září 2015 v 16:04 | rioli |  polštář
Plamen svíčky v násadách štětců
toulá se skrz jejich dálky

proniká vším, čím kdy prošli
a šeptá
v odstínech oceánů
v tónech píšťal
a akvamarínu
o tom, co sytí jejich srdce.