kamínky

12. září 2015 v 22:34 | rioli |  polštář
Jak listí ve větru hnané
tak svobodně a pevně milovat,
přitisknout tvář k tváři popraskané

a smůlou - jak udýchaná z očí kane -
nechat si vlasy zaplétat.
Podržet prsty zpřelámané
moci tak sfouknout trny strachu,
přinést ti v kapse na hrst hrachu
a jen tak, prostě milovat.
nemuset mluvit; možná to neříct,
ráda se dívat do očí
Večer ti pod postel zasadit moře
- jak je pak všechno jinačí!


*

Je stromem, kterým navěky
prorůstá srdce; výheň žhnoucí,
oči jak hvězdy nehasnoucí.
Pro havěť nocleh hledající
mechové zdobí Ho postýlky.
Je mořem, náručí bez hranic,
písní, co stovkou vlnek zvučí
člověku v uších chorál hučí;
člověk - kamínek. Drobné nic.

A přece smím skočit
v paprsku letmo postřehnutém
a jen tak si plavat
Tvým milosrdenstvím.

(*2013)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama