vyprávění o Slovensku

30. září 2015 v 9:42 | rioli |  zrcadlo
...na přání jedné Jíti :)

Na Slovensko jsem se během letošního léta vypravila dvakrát. Kupodivu vůbec ne kvůli chození po horách, ale na návštěvu k rodince, kterou jsem poprvé neznala skoro vůbec a podruhé už se tam vracela jako domů. Nedaleko Banské Bystrice, ve vesničce jménem Lučatín na samém úpatí Nízkých Tater, se totiž letos na konci srpna, po mnoha letech práce a nejistoty, rozběhla Učednická škola (Discipleship Training School - dále už jen DTS:)). A tahle "moje" rodinka ji vede.

A cože ta DTS je vlastně zač? Takovéhle školičky vznikají už padesát let po celém světě v rámci misijní organizace YWAM (Youth with a mission - Mládež s misií). O samých začátcích tohohle projektu úžasně vypráví útlá knížka Lorena Cunninghama, zakladatele, "Bože, jsi to ty?" Vždycky ale šlo o jedno: zapojte mladé lidi do evangelizace. Nechte je, ať na sebe vezmou odpovědnost a vedou, pomáhají. Snoubí se tu dvě myšlenky: vyprávět lidem o naší zkušenosti s Ježíšem & pomáhat všude tam, kde je to potřeba. Rozvojové země. Lidi na ulicích. Opuštění. Nemocní. Závislí. Vězni.

DTS na tuhle službu lidi připravuje. Pomáhá jim hlouběji poznat Boha -- tématem letošní slovenské školy je "Intimacy with the Father & Learning to walk in the supernatural" a vyjít k lidem. Celý kurz trvá půl roku až rok, část doby se učíte a pomáháte ve svém okolí, na část doby odjíždíte na tzv. outreach. Letos do Indie, kde už věnujete většinu svého času službě lidem.

Dlouhou dobu jsem snila o tom, že bych se něčeho takového mohla zúčastnit; jaké pak bylo moje překvapení, když mi "spadlo do klína" tak úžasné místo a možnost prožít si pár dní jako host mých přátel, ale zároveň jako student! :) Hned první večer jsem se zapojila do příprav večeře a porozhlédla se po známých tvářích, které jsem potkala už v červnu (tehdy se vše jen připravovoalo). Byly tu - několik mladých manželských párů, "staff", kteří se starají o organizaci. Přibylo ale tolik nových lidí ze všech koutů světa. USA, Maďarsko, Čína, Polsko... Tehdy v pondělí večer zapáleně připravovali zapékané dýně k večeři (všichni tu jí pohromadě, studenti i vedoucí, ve velké společenské místnosti s krbem:)) a byli tak veselí a pozorní, že jsem se začala cítit opravdu doma.


Na následující den byl plánovaný tradiční local outreach - pomoc v okolí. Každý týden je pro něj vyhrazený speciální den - tentokrát jsme se jako skupina dobrovolníků přihlásili na pomoc s budováním naučné stezky kousek od Lučatína. Celý den se zdálo, že bude pršet, ale nakonec se to ukázalo být nejlepším možným počasím pro práci. Místní nás naložili na všemožné traktůrky, skútry a věci, které nedovedu pojmenovat, ale člověk se musel držet zuby nehty, aby z nich nevypadl, když jsme šplhali po strmých svazích na hřebeny hor. Dlouho jsem si neužila tolik legrace, byl to úžasný zážitek! Všude na lukách kvetly fialové ocúny, šípky a trnky zrály, sem tam někdo přehnal stádo ovcí, lesy byly vlhké a hluboké a nervózním američanům jsme vysvětlovali, kolik tady žije medvědů :) Celé dopoledne jsme pak strávili odklízením větví z cesty, která se prosekávala křovinořezy - resp. to byla práce ženské části týmu - ostatní museli kopat jámy pro zapuštění informačních tabulí a vůbec si užili spoustu dobrodružství :) Byla to úžasná příležitost se víc poznat a popovídat si o tom, co sem kterou z nás přivedlo, čím žila až dosud... jsou to vždycky tak silné a krásné příběhy lidí, kteří se rozhodli udělat nějaký krok do neznáma a víc věřit Bohu, než tomu, co napovídaly okolnosti. Hodně to pro mě znamenalo. Najednou člověk zase viděl lidi, kteří někam směřují, mají nějaké touhy, nějaké poslání, jsou živí srdcem...

Po náročné půldenní práci nás ale hlavní organizátor celé akce, srdečný starosta té vesničky, která stezku budovala, pozval na pořádný oběd - guláš a domácí bramborové placky! Byl tak pohostinný a vděčný, byla jsem z něj nadšená. S každým prohodil pár slov, i lámanou angličtinou, s každým se osobně rozloučil a poděkoval mu.

Večer navazoval další stálý program - večeře, kterou pro nás připravila misijní rodinka z Banské Bystrice (pusťte si někdy na stránkách Godzone nebo na youtube cokoli od člověka jménem Ad de Bruin. Stojí to za to :D) a následné vyučování na téma How to hear God's voice. Společně jsme poslouchali další kousek přednášek Marka Vinklera a pak se společně modlili a každý v soukromí poslouchal, co mu Bůh říká. Pak jsme to sdíleli ve dvojičkách a pár lidí se podělilo i s celou skupinou. To je taky důležité a moc povzbudivé...

Tím tedy skončilo úterý - ještě cesta domů s Rend Collective v rádiu a dlouhé obejmutí na dobrou noc...

Ve středu probíhalo klasické vyučování... tentokrát o uzdravování! Nejprve jsme společně snídali a pak měli asi hodinku chval a modliteb. Nemůžu zapomenout, jak jsme se na jejich konci drželi za ruce a zpívali "In unity we'll stand as one, as family we go, shoulder to shoulder, hand in hand, into the great unknown" a potom "for all that you have done for us, for every battle won, we'll raise a song to bless your heart, for all that you have done" Ty chvíle, kdy tolik intenzivně prožíváte bezpečí a štěstí právě tam, kde jste a víte, že se nemusíte bát o svojí budoucnost, že můžete odložit každou starost, protože jste svobodní... Během téhle doby jedna paní po modlitbě zažila úplné uzdravení vymknutého kotníku, to bylo úžasné!

Během tohohle dne jsem si třídila poznámky, malovala s dětma, byla na procházce s jednou skvělou vedoucí z Polska; seděly jsme na stráni mezi ocúny a povídaly si a modlily se spolu :)... Večer jsme se sešli - já, tahle slečna, hlavní vedoucí a jeden čínský student-tatínek od skvělé rodinky, která přijela s ním a nadšeně jsme sledovali čínský čajový obřad, který prováděl každý večer. Bylo to úžasné, tolik drobností a tradic, o kterých nám vyprávěl, zatímco jsme srkali z kalíšků...:)

Byl to úžasný symbol toho, o čem jsem později večer mluvila s tím mým blízkým človíčkem a hlavním vedoucím :) Seděli jsme na lavičce pod hvězdami a přemýšleli nad tím, co vlastně znamená chvála... jak moc je důležité chválit Boha. Je to odpověď našeho srdce na to, jaký je... kým je... naše konvičky se tou chvalou, tím nadšením z něj, plní tolik, až přetečou přes okraje a zavlaží celou tu nádobku, aby nepopraskala...

Ty tři dny, které jsem na Slovensku prožila, pro mě znamenaly víc, než dovedu říct. Člověk dostal nový směr, novou sílu jít dál, a to bylo strašně moc důležité :)

Kdybyste se chtěli dozvědět víc o tom, co se v Lučatíně děje, podívejte se sem: https://www.ywam.sk/en/ :)
 


Komentáře

1 Jíťa Jíťa | Web | 1. října 2015 v 9:59 | Reagovat

Ó, děkuju za článek! :D
Vypadá to jako příjemná akce :) Vždycky, když se někde sejde pár lidí, co si rozumí a mají něco společnýho, se z toho stane veselá událost, na kterou se dlouho vzpomíná :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama