zrcadlení

12. září 2015 v 22:43 | rioli |  polštář
Mléčná mlha teče z polí;
přes kamení, zuby z ledu,
mlčí, že to trochu bolí:
mlčí, jak to nedovedu.



Propletla se prsty stromů:
na tisíc jich zkřehle prosí,
tisíc čeká na proměnu
slovem, ohněm, kapkou rosy.

Nesměle se dovolila,
než mi klesla v prázdné dlaně -
snad že pláče vypadala;
chutnaly ty slzy slaně.

Moře rozkvetlé hvězdami
skořápku něžně kolébalo,
a svíčkou v ní - místo plachtami -
v tu chvíli celé zahořelo.

...kdovíproč květy ve vlasech
najednou kvetou, ohněm tkané
- nevěstě zatají se dech -
(a mráz přeběhne po zádech)
trošku bolí ty slzy slané.

Řekni jen slovo…
u nohou stejně už Ti ležím
a bojím se přiznat, jak moc, šíleně toužím

jen trošku se dotknout Tvého srdce
a být jak voda ve studánce.

Znova se narodit tak moct
jako když k ránu padá rosa,
tak tančit čistou loukou bosa
- i ta je jen Tvých rukou skvost.

poznat Tě po hlase a už se nebát;
dechem Tvým nechat se proměňovat.


*2013

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama