Leden 2016

ledové květy

27. ledna 2016 v 23:46 | rioli |  květináč
Přesně měsíc od posledního příspěvku už ledové květy odkvetly a za okny hučí vítr něžného, vlhkého jara, Rioli má za sebou poslední dvě zkoušky, odkládá Johnsonova Napoleona a své maturitní otázky z dějepisu a bere do ruky Hemingwayovy povídky. A tablet a vodovky, protože nový obrázek už se klube s každým tahem digitálního štětce. :) A snažím se co deset minut nekontrolovat SIS, i když je samozřejmě tak jasný, že známky nebudu znát dřív než v pátek (byla to písemná zkouška).

Rekapituluju, co nového mi moje škola v tomhle semestru dala a co bych nezvládla jen s těmi vypracovanými otázkami k maturitě. Ztratila jsem všechny svoje iluze o Napoleonovi, například. Ale to jen proto, že jsem si o něm přečetla tu knížku. Viděla jsem dva filmy o Alžbětě I. s Cate Blanchett. Byla fakt krásná a inspirovala mě. Ujistila jsem se, že ve Velké francouzské revoluci mám stejně velký guláš, jako obvykle. Ztratila jsem iluze o některých Stuartovcích a setkala se s naprosto protichůdnými názory na Tomáše Becketa. Pořád ještě nejsem schopná definovat pojem "dlouhé 18. století" a nějakým způsobem hrozně rychle zapomínám, co je to merkantilismus. Zato nikdy nezapomenu, co je to štambuch a cisioján nebo že Knihopis českých a slovenských tisků do roku 1800 je řazený podle propria. Naučila jsem se asi šest nových anglických slovíček. Vím naprosto přesně, co je to berít, cheset a debarím (to je takový trochu soukromý vtip pro zasvěcené, jsou to tři nejoblíbenější hebrejské pojmy mého profesora křesťanství:))
A zjistila jsem, jak moc mi chybí literatura, zvlášť ta 19.,20. století. Toho Hemingwaye člověk hltá. Nejen proto, že je to fakt dobrý (ta slast užívat si DOBŘE napsanou knížku, vnímat všechny jemnosti, slovní hříčky, mistrně provedený dialogy...), ale taky proto, že si nad tím vychutnává tu vůni večerů doma, kdy strašně moc nestíhal a ještě do sebe lil povinnou četbu prokladánou opisováním protokolů z chemie a ve škole to pak přineslo svoje ovoce, nějaký dobrý rozhovor během hodiny, nějaké nové myšlenky, ještě tak týden jste o tom s někým příležitostně mluvili a vraceli se k tomu, když se odpoledne na konci semináře moderní literatury stmívalo a do okeních skel bušily kapky deště a ve vás klokotala nějaká poezie.

Jediné, co mi na VŠ zatím nesedlo je právě to, že si přijdu hrozně myšlenkově omezená, zakrnělá. Tam, kde jsem čekala nový hlubiny, se místy s nepříjemným pocitem vracím do schémat "nauč se zpaměti, odříkej, jedeme dál". Málokdy je to "zpracovávej, přemýšlej, tvoř,... přemýšlej!" Zřejmě je to teď na mně. Dělat právě to. Ale je to trochu smutný, když nemáte, s kým se o to pravidelně dělit.

Ale je to výzva, správná :) Dneska už jsem se tím netrápila, ale místo toho si nechala ujet autobus a toulala se jarními ulicemi tak abych viděla sluncem zalité lesy. A tak jsem jen tak chodila a bylo něžně a krásně a myslela jsem na to, jak jsem v sobotu byla na procházce a mrazem mi tuhly tváře a ve výlohách byly obrovské ledové květy a listy, myslela jsem na to, jak budu číst Hemingwaye, že si za odměnu koupím anilinky a taky bych měla koupit mikrovlnku, myslela jsem na to, jak se nebát, a když jsem to říkala Pánu Ježíši, šeptala jsem a někdo by si mohl myslet, že mluvím sama pro sebe. :)