Duben 2016

krajiny duše

30. dubna 2016 v 7:33 | rioli |  skříň
Často jsem v poslední době přemýšlela, kým vlastně chci být v prostoru tohohle domečku. Těch konceptů se mi v hlavě vystřídala spousta - přidávat si spoře poeticky komentované obrázky, básničky, jen tak, aby se tu člověk mohl zastavit, spočinout u nich? Nebo si tu třídit myšlenky? A jaké? Ty důležité, ty méně? A jak? Abstraktně, v obrazech kolem nich chodit... nebo ne, psát přímo?
Pro koho takový blog vlastně je - víc pro mě nebo pro vás? Chci, aby byl čten, sdílen? Proč vlastně?
Nemám ráda nerozhodnost. Mám ráda jasné plány. A mám asi potřebu si třídit myšlenky, který mi letí hlavou, nějak si je pěkně zařadit, srovnat, vyřešit. Nebo vyřešit, co vlastně vyřešeno nemám. Psát otazníky.

Tak, to zní docela jako plán.
(Cítím se být poslední dobou na tolika různých křižovatkách, které se všechny svorně ptají - kým jsi? kým vůbec chceš být? Krůček za krůčkem je zdoláváte. Uf. Tohle vůbec není výjimka.)

***
Postupně sem přidám trojici obrázků - tenhle je teda zrovna takovým triptychem a ten druhý bude taky -, které jsem udělala zhruba před měsícem jako odpověď právě na tuhle mojí věčnou otázku. V té době zintenzivněla k nesnesení. Bylo to o velikonocích, na Velký pátek, seděla jsem, tak jako sedím teď u okna, Doma s velkým D jakože u roDičů, pozorovala lesy. Nevím, jestli tehdy pršelo, ale skoro bych řekla, že jo, protože na Velký pátek často prší, a jestli ne, bylo šedo a z lesů stoupala pára.

dny

27. dubna 2016 v 20:54 | rioli |  kapsa
dny, které plynou jeden po druhém a jsou zdolávané krok za krokem, minutu po minutě, jak jdete časně odpoledne přes park a ve slunečních brýlích se cítíte docela bezpečně. Berete svižně schody po dvou a myslíte na to, že máte docela sílu, cítíte se pružně a máte chuť se občas jen tak rozběhnout, pro radost z pohybu.

Ráno vstanete brzy a do osmi hodin stihnete spoustu věcí - vyřídit poštu, číst si z Bible, něco si poznamenat. Pak sedíte v křesle s čajem a čtete; o surrealismu a z Kosmovy kroniky a Kristiánovu legendu. Nebo jedete na přednášku a pak sedíte v ústřední knihovně, čtete a prohlížíte si lidi, děláte si poznámky a říkáte si, že takhle by mohl vypadat každý den, že byste mohli zdolávat tyhle všechny knihy jednu po druhé "pomalu a jistě" (to je z nějaké básně, ale vůbec nic se mi teď nevybavuje), proplétáte se uličkami, když jdete na oběd. A zbytek dne se nemůžete vůbec odtrhnout od životopisu Virginie Woolfové a tolika věcem rozumíte.

Poslední dobou mi připadá, že se budím z nějakého snu jen proto, abych mohla snít. O všem, co napíšu, o všem, co namaluju.

Taky se dost často cítím jako semínko, které už vyklíčilo, a ten klíček se teď prodírá hlínou, občas naráží na kameny a připadá mu, že už to dál nejde, ale musí je obejít a zase nabrat směr.