krajiny duše

30. dubna 2016 v 7:33 | rioli |  skříň
Často jsem v poslední době přemýšlela, kým vlastně chci být v prostoru tohohle domečku. Těch konceptů se mi v hlavě vystřídala spousta - přidávat si spoře poeticky komentované obrázky, básničky, jen tak, aby se tu člověk mohl zastavit, spočinout u nich? Nebo si tu třídit myšlenky? A jaké? Ty důležité, ty méně? A jak? Abstraktně, v obrazech kolem nich chodit... nebo ne, psát přímo?
Pro koho takový blog vlastně je - víc pro mě nebo pro vás? Chci, aby byl čten, sdílen? Proč vlastně?
Nemám ráda nerozhodnost. Mám ráda jasné plány. A mám asi potřebu si třídit myšlenky, který mi letí hlavou, nějak si je pěkně zařadit, srovnat, vyřešit. Nebo vyřešit, co vlastně vyřešeno nemám. Psát otazníky.

Tak, to zní docela jako plán.
(Cítím se být poslední dobou na tolika různých křižovatkách, které se všechny svorně ptají - kým jsi? kým vůbec chceš být? Krůček za krůčkem je zdoláváte. Uf. Tohle vůbec není výjimka.)

***
Postupně sem přidám trojici obrázků - tenhle je teda zrovna takovým triptychem a ten druhý bude taky -, které jsem udělala zhruba před měsícem jako odpověď právě na tuhle mojí věčnou otázku. V té době zintenzivněla k nesnesení. Bylo to o velikonocích, na Velký pátek, seděla jsem, tak jako sedím teď u okna, Doma s velkým D jakože u roDičů, pozorovala lesy. Nevím, jestli tehdy pršelo, ale skoro bych řekla, že jo, protože na Velký pátek často prší, a jestli ne, bylo šedo a z lesů stoupala pára.



Bublaly ve mně tři myšlenky. Pán Ježíš umřel - a pak znovu ožil. Abych byla živá i já - abych byla krásná a abych byla tím, kým jsem. Žila ze srdce.

Měla jsem pocit, že mi něco říká, a že je to fakt důležitý. Měla jsem pocit, že už roky za sebou vláčím nějaké takové... něco, uzlíček studu a hanby, který se nikdy nedostal tak docela na světlo a většinou ani nedělal velké problémy, ale občas přece a člověk si připadal tak směšný, až to bolelo. Občas jakobyho pronásledovaly světlomety a pak dostihly nahého; a už ani nikdo nekřičel, už přišel jen úsměšek "samozřejmě, my jsme to celou dobu tušili," odvrátí hlavu. "běž, běž nám prosímtě z očí a nedělej ostudu."
Pak jste se prokousávali tou vzpomínkou a snažili se schovat.
A teď se něco změnilo. Byla to taková krátká, ale hluboká vize někoho, kdo se mi dívá do očí a vidí v nich hloubky lesů, strmý skály, tříštící se vodu, let dravce, kapky na špičkách trávy jako při úsvitu na jaře. Je uchvácený. Říká "podívej se na sebe, rychle, to je nádhera!" Tohle jsi ty - stůj, stůj s rozpřaženýma rukama a dýchej zhluboka. Na tvým těle není místo, který bych nemiloval. Máš v sobě slávu, krásu a sílu.

Tyhle obrázky přišly jako zachycení toho momentu rozletu, jsou to takové krajiny srdce. (pokračování příště:))
 


Komentáře

1 nav nav | 30. dubna 2016 v 16:17 | Reagovat

Na první pohled mě zaujal obraz; nejvíce asi jeho vrchní díl (snad kvůli modrému přibarvení).

Co se týče první části textu, záleží na tom, zda něco chceš, či přímo potřebuješ. Na internetovém zákoutí bez vyššího účelu, než je spočinutí u obrazu či básně není nic špatného. Jde Ti navíc o získání kritiky?
Myšlenky by mělo třídit každé psané (ba již vyslovené) slovo. Daní za to je omezení široké (ač nejasné) myšlenky. Dalším bodem je, zda Ti stačí vlastní utřídění, či zda chceš myšlenky dál rozvíjet v "hovoru" s komentujícími.

Druhá část textu je obtížnější, respektive osobně nevím, jak ji pochopit. Nicméně předposlední odstavec je krásně poetický.

2 Šárka Šárka | Web | 1. května 2016 v 0:47 | Reagovat

To je tak nádherný článek, až skoro slza ukápne. A obrázky jakbysmet. Ještě tajemnější, mystičtější než obvykle, jako by se dotýkaly něčeho starodávného. :)

3 rioli rioli | Web | 2. května 2016 v 9:21 | Reagovat

[1]:

Díky za odezvu. Všechno to, co píšeš o účelu tohohle místa, jsem promýšlela a připadá mi, že všechno je (a bude) do jisté míry pravda. Jen jsem si to potřebovala uvědomit, rozhodnout se pro to.
Chci, aby lidi mohli spočinout. Chci, aby lidi mohli sdílet svůj názor, svoje myšlenky, diskutovat, přemýšlet, ptát se. Chci, abychom se navzájem mohli inspirovat.
Chci, aby nemuseli říkat vůbec nic, ale já se mohla k vlastním myšlenkám vracet.

Druhá část textu je jednou z takových myšlenek. Byl to důležitý moment, který si prostě přeju uchovat. A třeba někomu promluví do situace. Klidně klaď konkrétní otázky. :)

Připadá mi, že zkrátka pořád ještě hledám vlastní výraz ve všem, co dělám a asi ještě chvíli budu :)

4 Silwiniel Silwiniel | Web | 4. května 2016 v 11:06 | Reagovat

Krásné obrazy!
Hledat sám sebe prostě patří k životu, myslím, že to může být i celoživotní proces. Přeju ti, aby se ti zdárně dařilo nalézat to, co hledáš.

5 rioli rioli | Web | 4. května 2016 v 15:40 | Reagovat

[4]: Hledat sám sebe celý život by bylo docela smutný... ale nalézat sám sebe celý život - pořád víc -, to mi přijde docela proveditelný:)

6 Evča Evča | Web | 11. května 2016 v 13:30 | Reagovat

Krásné. Mám radost, že jsi po delší odmlce zase něco napsala. U tvých článků se mi krásně odpočívá. Jsou plné... jak to nazvat... klidu. Klid. Pokoj.

Jak jsi psala komentář na můj blog ohledně těch čtenářských dílen (jestli jsem to správně pochopila, že se týká těch dílen), probíhá to jako klasická dvouhodinovka týdně (ale někdy je část vyhrazena pro slohovky). Dopředu se dětem řekne, že se bude číst a ať má každý svou knihu, kterou čte (nebo si může půjčit vzadu ve třídní knihovničce). Vylosují se dvojice a pro každého je určený jeden pracovní list, kde mají různé otázky (napiš odstavec, který tě zaujal... co si o něm myslíš, proč se tě dotkl...). Asi půl hodiny mají klid na čtení, potom si sednou do dvojic a diskutují. Vymění si listy a zapíší tam reakci na úryvek spolužáka. Na konci je vybraná dvojice, která svůj pracovní list přečte nahlas. Moc se mi to líbilo :-) Ale musím uznat, že když porovnám čtenářské dílny na 1. stupni, jsou děti mnohem otevřenější a nebojí se (Mám ráda tuhle knížku, protože je v ní medvídek, který se postaral o svojí maminku a je hodný...), na 2. stupni už je trochu problém, že nikdo nechce nic moc říct, aby "nebyl trapnej". Jestli jednou budu učit, ráda bych měla i čtenářské dílny, ale je to závislé na tom, že ta škola musí mít nějaký projekt na tohle téma a vlastní materiály a je to legislativně trošku komplikované...

7 Aredhel Aredhel | Web | 14. května 2016 v 12:34 | Reagovat

Ach, to je tak nádherný obraz! Nemůžu z něj spustit oči, ta světla v šeru mě fascinují, ani nedokážu říct, která část mě okouzluje nejvíc- jestli první nebo druhá... To zářící jezírko je jednoduše tak dojímavé, ale ty světla v lese... nevím, jako bych se jich chtěla dotknout a cítit...
Nevím proč, ale vždycky když sem přijdu, je mi tak nějak smutno. To, co píšeš je nádherné, ale tak jiné, než ostatní lidé zažívají. Pokaždé jako bys mi znovu a znovu říkala- takhle vypadá štěstí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama