Červen 2016

na konci června

30. června 2016 v 21:57 | rioli |  kapsa
tentokrát byla odmlka delší, než jsem čekala, ale to nevadí, nezáleží na tom. Mám nastřádané nějaké vzpomínky, obrázky a obrazy, slova, básně, sny. Teď se jimi budu moct zase chvíli procházet - vydechnout a jen tak se jimi brouzdat, přebírat je a ukládat jako poklady někam do sklenic.

sedím v Pokojíčku na posteli, za zády za oknem mi odkvetl bez, zůstaly jen drobné zelené kuličky, které teď budou pomaličku dozrávat. Je tak krásný zblízka, je krásný zezdola, na jeho kmíncích se drží mech a lišejníky, žluté terčovky.

mám za sebou poslední zkoušku tohohle semestru, tohohle roku, aleluja, sláva! Na konci června se mi sešly zkoušky tři, jedna tak brutální, že jsem si už rezervovala termín v září, ale nakonec se stal zázrak a do října mě ve škole nikdo neuvidí. Bude se mi stýskat. Po profesorovi, co mi u zkoušky řekl, že ho těší vídat na hodinách moje "milá očka" - ve vší počestnosti, samozřejmě, má dokonalou paměť na lidi a úžasný srdce. Po profesorovi, na jehož přednášce jsem se jednou skoro rozplakala (dojetím). Po tom, jak jsme celý semestr v úterý večer nacvičovali divadlo a měli tři představení. Po hodinách angličtiny, na kterých jsme stačili hrát tajně mahjong a zároveń hrát šprty a odpovídat na všechny otázky. už nevím, po čem ještě. po čínských polívkách z automatu, který jsme jedli před zkouškou a pak nám bylo špatně. po mátovým čaji v kuchyňce. po školním filmovém klubu, kde jsme koukali na Casablancu.

mnoho odpolední a rán (večerů moc ne) jsem se teď učila. včera jsem seděla na zahradě, když pomalu zapadalo slunce a četla jsem o Leibnizovi, o monádách, o Descartovi, o tom, jak Kant chodil na procházky. Četla jsem Pascalovy myšlenky. Jindy jsem se učila o klasických obdobích řeckého sochařství, dosud marně pátrám po jedné helénistické soše, která mě uchvátila, taky o trpasličích galeriích, tympanonech, evangeliářích, iluminacích, oktogonech, centrálách, transeptech, klášterních hutích, parabolických obloucích, o jménech, jejichž seznamy mi plachtily hlavou ještě po zkoušce. Leochares, Bryaxis, Afrodité Knidská, cášský evangeliář Oty III., Sv. Markéta ve Vézelay, sv. Cyriak v Gernrode, biskup Berward, Hildesheim, pompejské styly, 1347, Sainte Chapelle, katedrála v Laonu, Zlatá Panna Amienská, mistr michelské Madony, Mistr vyšebrodského oltáře, Mistr oplakávání ze Žebráku, kaple Scrovegniů, Bardiů a Peruzziů, Giotto, van Eyck, Putin.
musí vás to nudit, ale já zkouším 1) jestli si ještě něco pamatuju, 2) jaké mám asociace, 3) jestli vidíte souvislost mezi van Eyckem a Putinem

před třemi týdny jsem ležela na břehu rybníka na kraji lesa. na hladině se houpalo bílý chmýří a obloha byla nějaká růžová a plná bouřkových mračen někde strašně daleko. Moji rodiče seděli opodál a předčítali si navzájem Čapkovy povídky. Já jsem se dost snažila uložit a udržet někde v paměti architekturu otonské renesance. Ale bylo to krásný.

od té doby jsem se několikrát toulala po lesích s mým tatínkem a přemýšlela o tom, které všechny houby nakreslím. jindy jsem seděla ve Stromovce na lavičce, hlídala spící miminko a četla o druhé republice a prohlížela si lidi kolem.

tohle úterý jsem seděla v parku na jižním městě, dělala, že čtu toho Pascala, a plakala a bylo to fakt krásný, protože jsem to ráno u někoho v obýváku pila zelený čaj ze zeleného hrníčku a pak mi ten někdo řekl: "Klárko!" a znamenalo to "podívej se mi do očí". a potom řekl "ty máš čistý srdce".