Září 2016

dýchánek

9. září 2016 v 23:01 | rioli |  skříň
K dnešnímu dni - je to takové až muminkovské - byl tak dobrý! Plný něžného pozdně letního slunce od začátku až do konce, hladkých dlažebních kostek, pavučin mezi kaštany na hřbitově, otevřených kaváren, hebké chladivé trávy na konci dne, když jsem si šla na chvíli sednout na louku a blízkých přátel, kteří zavolají, když se z procházky vracíte domů. A věci do sebe zapadají a váš život je přece tak krásný s výhledem na bloky akvarelových papírů a krabičku černého čaje v polici a břízy za okny, co už pomaličku chytají zlaté melíry.

reynek

6. září 2016 v 10:24 | rioli |  květináč

byla jsem uprostřed léta na táboře a vymyslela si, že budu vést poetický workshop. strašně ráda čtu poezii. a možná ještě radši o ní s lidmi mluvím - je to tak obrovský prostor pro sdílení fantazie, myšlenek, pocitů, je to takové dobrodružství, kdy nikdy přesně nevíte, kam se nakonec dostanete.

nevím, jestli jsem vám už někdy vyprávěla, jak jsem chodila na nejlepší gympl na světě a měla tu nejlepší a nejkrásnější profesorku literatury, kterou mi všichni můžete závidět. (pardon:D) Minule jsem psala o nostalgii, která mi je neustále v patách - a tak se mi taky vrací podzimní odpoledne, někdy mezi třetí a čtvrtou, kdy se zatáhla obloha bouřkovými mraky, seděla jsem v lavici, která se neustále převažovala na jednu nebo druhou stranu, zrovna když jste to nejmíň čekali, protože měla ty úhlopříčné nohy různě dlouhé. Ve třídě bylo šero, pod vysokými okny táhlo, v podkroví nad námi hvízdala meluzína a do skleněných tabulek ťukaly větve, pak dešťové kapky. Měli jsme literární seminář, asi. Rozsvítily se zářivky a jedna blikala (fakt, vždycky blikala). Mísily se ve mně obrazy té bouřky nad naší střechou s věžičkami a okny na půdě, kde byly třídy přehrazené dřevěnými trámy a zaoblená okna s mosaznými kličkami jako na nějakém zámku. A taky obrazy o čem... o stalinském Rusku? Nebo to tehdy byly Máraiovy deníky? Nebo Proust?
A poezii jsme četli. Spoustu. Ne na seminářích v bouřkách, ale zůstal ve mně ten dojem, jednou se do mě hrozně otiskl Březina a jednou Sova, úplně přesně si vzpomínám, kde jsem tehdy seděla a co se kolem dělo, a taky Nezvalův Edison, vidím to před sebou tak živě.

Je to důležitý kus mého života a mých pokojíčků a domečků, kde pod polštáři a na stolech najdete teď hlavně Zahradníčka a Reynka a Markétu Procházkovou, Seiferta a Skácela a občas taky Eluarda, ale toho ještě nevlastním.

No, zkrátka a dobře jsem se rozhodla s vámi sdílet nějaké materiály, jen tak pro atmosféru, které jsem měla na ten workshop připravené, a když budu mít chuť, přihodím k nim nějaké své otázky a úvahy a obrazy...

Tak začněme třeba Reynkem, jako rozloučení se s létem.

září

6. září 2016 v 9:16 | rioli |  kapsa
(jsem úplně nemožná ve výmyšlení názvů... čehokoli. Článků zvlášť. Budu je asi muset prostě číslovat tak jako všechny svoje básničky. ke svýmu zděšení jsem po nějakém čase zjistila, že se mi místo chronologicky srovávají podle abecedy, protože windowsy asi neumí římské číslice :D)

Mám za sebou tak klidné léto! A před sebou ještě dobré bezstresové (i když trochu pracovní) tři týdny v tomhle nádherném zářijovém počasí. Mám ho z celého roku asi tak nejradši a konečně jsem se dostala do těch požehnaných let života na vš, kdy si ho můžu vychutnávat plnými doušky.

Přemohla mě nostalgie a už týden jsem doma. Doopravdy se mi často stýská - vrací se mi pohledy na potok za kostelem, na pole, louky a toulavé kočky na nich, když zapadá slunce, na tajemné rybníky roztroušené uvnitř lesů, na všechna jejich zákoutí, kameny, staré cesty, bloudící pávy, co křičí kolem hájenky, jeřabiny odrážející se na hladině... Nevím, jestli to je tak silné prostě proto, že mám tak těžce melancholickou povahu, ale pravda je, že jsme se nikdy nestěhovali (díky Bohu! to byla moje noční můra) a tahle místa jsou se mnou propojená už tak silnými pouty, že pochybuju, že je od sebe někdy úplně oddělím.
Jak velký mám pochopení pro Reynka. A jak velký pro Virginii a její vánoční útěky na blata a její neměnný řád odpoledních procházek kolem řeky.

Včera jsem byla na velmi dlouhé večerní procházce, asi třikrát jsem během ní zmokla a zase se prohřála sluncem, který vyšlo zpoza mraků, šípky zrály a švestky taky a ostružiny...! Na dlažbě jsem nacházela kamenná srdíčka a pak, zrovna když jsem přecházela kopec z jedné vesnice do druhé kolem hřbitova, mraky se tak zvláštně roztrhaly a obarvily západem slunce a na všechno padl takový světelný pel, asi jako mají motýli na křídlech.

Mám kolem sebe tolik krásy...