září

6. září 2016 v 9:16 | rioli |  kapsa
(jsem úplně nemožná ve výmyšlení názvů... čehokoli. Článků zvlášť. Budu je asi muset prostě číslovat tak jako všechny svoje básničky. ke svýmu zděšení jsem po nějakém čase zjistila, že se mi místo chronologicky srovávají podle abecedy, protože windowsy asi neumí římské číslice :D)

Mám za sebou tak klidné léto! A před sebou ještě dobré bezstresové (i když trochu pracovní) tři týdny v tomhle nádherném zářijovém počasí. Mám ho z celého roku asi tak nejradši a konečně jsem se dostala do těch požehnaných let života na vš, kdy si ho můžu vychutnávat plnými doušky.

Přemohla mě nostalgie a už týden jsem doma. Doopravdy se mi často stýská - vrací se mi pohledy na potok za kostelem, na pole, louky a toulavé kočky na nich, když zapadá slunce, na tajemné rybníky roztroušené uvnitř lesů, na všechna jejich zákoutí, kameny, staré cesty, bloudící pávy, co křičí kolem hájenky, jeřabiny odrážející se na hladině... Nevím, jestli to je tak silné prostě proto, že mám tak těžce melancholickou povahu, ale pravda je, že jsme se nikdy nestěhovali (díky Bohu! to byla moje noční můra) a tahle místa jsou se mnou propojená už tak silnými pouty, že pochybuju, že je od sebe někdy úplně oddělím.
Jak velký mám pochopení pro Reynka. A jak velký pro Virginii a její vánoční útěky na blata a její neměnný řád odpoledních procházek kolem řeky.

Včera jsem byla na velmi dlouhé večerní procházce, asi třikrát jsem během ní zmokla a zase se prohřála sluncem, který vyšlo zpoza mraků, šípky zrály a švestky taky a ostružiny...! Na dlažbě jsem nacházela kamenná srdíčka a pak, zrovna když jsem přecházela kopec z jedné vesnice do druhé kolem hřbitova, mraky se tak zvláštně roztrhaly a obarvily západem slunce a na všechno padl takový světelný pel, asi jako mají motýli na křídlech.

Mám kolem sebe tolik krásy...
 


Komentáře

1 Jíťa Jíťa | Web | 6. září 2016 v 13:54 | Reagovat

Ty tvé články jsou vždycky tak hezky napsané, dýchá z nich klid a pohoda :)

Na mě nostalgicky a melancholicky působí podzim - všecky ty barvičky, občas holé větve, zrající šípky, občas tmavé mraky... Ráda se v tom všem procházím a chytám poslední silný paprsky sluníčka :)

2 Evča Evča | Web | 13. září 2016 v 20:40 | Reagovat

Krásný článek :) v létě jsem často na tvůj blog chodila, jestli jsi náhodou nepřidala nějaký článek, pak jsem přestala a teď se divím, že už tři nové, rychle je jdu přečíst... nebo spíš pomalu, u čaje, nasávat tu podzimní atmosféru :)Reynek píše krásně, na podzim se hodí i Skácel nebo Zahradníček... miluju ten klid, který je cítit z tvých článků, zrovna teď v tom velkoměstském paneláku něco takového hledám... už abych byla někde na vesnici :)

3 Evča Evča | Web | 13. září 2016 v 20:41 | Reagovat

P.S. Marně se snažím přijít na to, v jakém příběhu utíká Virginie na blata, ale pokud mi to prozradíš, ráda si to přečtu!

4 Silwiniel Silwiniel | Web | 13. září 2016 v 20:54 | Reagovat

Já se v životě stěhovala tolikrát, že to snad nezvládnu spočítat :D Ale doufám, že už se teď dlouho stěhovat nebudu.
Vidět krásu v maličkostech, to je nejlepší!

5 rioli rioli | Web | 16. září 2016 v 16:12 | Reagovat

[3]: tyjo, to jsem poprvé četla v jejím životopisu! (autorka: Alexandra Harris) A ten životopis je dobrej a jeden asi jen ze dvou, co napsala žena, což si myslím, že je v tomhle případě zrovna dost podstatný.

A nevykreslila Virginii ani jakou nějakou sufražetku (kterou fakt nebyla), ani jako nemocnou chudinku... ale jako člověka, kterej miloval život a byl tak neuvěřitelně citlivej na jeho projevy. aaa, sem bych nakreslila srdíčko.

6 Aredhel Aredhel | Web | 20. ledna 2017 v 0:33 | Reagovat

Tak přeci jenom máme něco společného. :-) V první řadě neschopnost vymýšlet názvy čehokoliv. A taky ty silné vazby k domovu, hrůzu ze stěhování a změny, ztráty důvěrně známého... kdo ví proč, mě tohle zjištění uklidnilo. :-)
Začíná se mi stýskat po podzimu... ale co, zima je stejně nejúžasnější.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama