Říjen 2016

č. 16

30. října 2016 v 20:33 | rioli |  polštář
pořád ještě nevím, jestli budu zveřejňovat své básně, trošku se o ně bojím, zvlášť když ještě nejsou dost ukotvené. I básně - vlastně, básně zvlášť - potřebují teplo domova, potřebují růst milované a objímané. občas potřebují, aby vás někdo držel mlčky za ruku zatímco je čte.


třetí říjnový

25. října 2016 v 19:41 | rioli |  květináč
protože jsem nějaká nemocná a dneska spím a odpočívám a teď znovu sedím ve svém křesle, svíčka v lucerně dohořela, tak už musím méně romanticky svítit lampou, procházím staré články a mám chuť tvořit nové, protože už zase překypuju. tolik pocitů se rodí. často se mi stává, že se něco stane - a bývá to krásné a hluboké - někdo mě objímá s takovou vřelostí, někde se cítím být přijatá do rodiny, večer mi zavolá maminka "jen aby mě slyšela", má krásná spolu-přebývající se zasní, že snad ještě jednou uvařím tu pórkovou polívku... A já si v tu chvíli prožiju asi tak třetinu, občas i méně, celé věci. A pak přijde takový večer jako dnes a je to jakoby to ve mně ožilo naplno, v plné síle, a člověku je až do pláče, přehrává si to znovu a znovu a nemůže uvěřit.

chtěla jsem sem dnes přihodit nějaké básně dnes a pak jsem zjistila, že jejich skeny zůstaly v Domácím počítači. ale čeká tam zimní Reynek a Skácel, myslím.

Nosila jsem teď po kapsách Zahradníčkovu Roušku Veroničinu a nějak se stalo, že už je příliš těžké to číst. Vůbec tomu nemůžu přijít na kloub. asi jsem se začetla příliš - před rokem jsem se vracela hlavně k jedné básni a jednomu nebo dvěma obrazům a vnímala je tak nějak zvlášť, teď mi připadá, jakobych cítila to propojení a zdá se mi, jakoby byly ty verše, ta témata tak těžká (jako "plná tíhy"), taková bolestná. vůbec ne jako Veroničina rouška. ta je o bolesti. ale je taky o blízkosti, o úlevě, o odvaze, o něze.

Ale myslím, že jeho život (Zahradníčkův) byl o něčem podobném. chtěla bych si o něm přečíst víc, víc ho poznat. (je to tak zvláštní, když čtete o těchhle "uměleckých skupinách", tedy lidech, kteří tvoří a přátelí se, a máte pocit, jakobyste se s nimi seznamovali, jakoby se vám oni otevírali a vy byli tak nějak přizváni ke společnému stolu.)

ale asi teď budu chvíli číst zase Markétu Procházkovou.

konec října

25. října 2016 v 10:50 | rioli |  skříň
čas pokročil; už nechodím bosá uličkami brdských měst, ale přichází jiné krásy. Už tři týdny bydlím ve Městě Sta Věží. To je důležitá změna. Sice už se nedívám každý den z postele do korun stromů a bezových keřů, ve kterých poskakují ptáčci a nejezdím na kole kolem zamlžených polí a koňských výběhů, ale dívám se na spirály a napodobeniny antických štítů nad vysokými okny starého činžáku.
Zrovna teď sedím v křesle vtuleném mezi šatní skříň a peřiňák. Za zády mi svítí lampa, protože je dneska šedo a studeno. Peřiňák je obložený komínky knih, u stěny stojí proutěný košík s vlněným baretem a plechovou krabičkou od čokolády. Na psacím stole vřes a zázvorový čaj. U okna lucerna. Na parapetě o okenní tabulku opřený obraz: okna jsou vysoká a štíhlá až do stropu, na dvě kličky, a v okenních tabulkách do skla broušené růže. Na stole uprostřed pokoje ošatka s drobnými jablíčky a fialky v květináči, které přinesla moje spolu-přebývající klavíristka.
(to znamená, že jedna polovina pokoje je obložená notovými listy a klavírem a druhá knihami a obrázky. spojují nás hlavně tabulky čokolády, které jsou všude. a taky když si o půlnoci vaříme kakao se skořicí: to ona sedí u klavíru a cvičí a já sedím v křesle a čtu. mám ráda takové chvíle...)
dneska ráno jsme seděly v kuchyni, které trůní staré harmonium, srkaly horkou, ostrou masalu, kterou jsem vařila, zatímco plotna ještě chladla, a ulamovaly si kousky buchty.

když jdu do školy, jdu kolem Řeky, která je teď čím dál temnější, ale tak krásná! Na některém z mostů se pak zastavím a dívám se, na Divadlo, na Petřín. Poslouchám, jak zvoní tramvaje.
Pak se vracím, občas v hodinu, kdy se rozsvěcejí lampy - vracím se kolem zdí porostlých břečťanem, po vlhkých dlažebních kostkách. Před týdnem jsem po nich takhle klopýtala domů a v kavárničkách velkých jako pokojíček pro panenky a přitulených jedna k druhé, se svítilo, lidé seděli u stolů, na kterých hořely svíčky a jedna slečna vestoje, opřená o pult, jedna těstoviny z velkého talíře.Chtěla jsem zůstat stát venku a dívat se bázlivě a hřát se o to jejich vnitřní teplo. připomnělo mi to všechno vánoce, tak teplé, tak tiché, tak studené a vřelé zároveň.
Pak jsem prošla kolem rotundy ulicí Starých Lamp, do útrob domu, který voní stářím a musí se vyjít tři patra kamenných schodů až tam, kde bydlím. a pak si taky já rozsvítím lampu a svíčku v lucerně a postavím na čaj, sednu si do křesla a čtu o Suzanne Renaud. Nebo Homérovu Odysseiu.

nebo píšu básně a pořád ne a ne sebrat odvahu některé z nich zveřejnit: čtou je mí nejbližší přátelé, ale je to všechno tak moc křehké... tak aspoň obrázek:


tichý říjen

2. října 2016 v 10:12 | rioli |  skříň
rozhodla jsem se, že chci být tichým umělcem. potřebuju to k životu.

chodím na dlouhé osamělé procházky: přejdu náměstí, vyjdu na most nad potokem, kde se zastavím a dívám se na vodu, dívám se na vrby, dívám se na stíny ryb a kostelní věž, jdu kolem starých kaštanů dlážděnou ulicí prudce do kopce, pak prašnou cestou obrostlou šípkovými keři a třešněmi, na jedné straně louka, na druhé pole. Jdu dlouho, jdu sama, dívám se na lesy, pak vejdu dovnitř, potkávám srnčí lebky na zemi a kosti, z hájenky štěká pes, les se rozprostírá a uzavírá a proměňuje, mech voní. Dál, až ke studánce, ze které piju a sedím v nízkém smrkovém lese nad korytem potůčku a poslouchám. Jdu krajem, jdu mezi lukami, jdu po okraji lesa, po zoraných polích, sedávám na kmenech vyrovnaných u cesty, přebíhám pole až na louku, kde vždycky nahlas zpívám. A občas tajně tancuju.
Chodím kolem hřbitovů a včera jsem poslouchala Tichý Don a svět se před očima úplně proměňoval.

ráda chodím sama tichými uličkami, našlapuju na hladké dlažební kostky. ráda chodím sama jednou ulicí v městečku na úpatí Brd, a když je teplo, zuju si boty a jdu bosá. ráda chodím sama do kaváren a cestuju vlakem a dívám se pořád z okna. A pak, pak jsem tak ráda mezi lidmi, třeba když jedeme autem do Brna, nebo když si v noci uvaříme karo a díváme se na Píseň moře a jsme si blízko.