třetí říjnový

25. října 2016 v 19:41 | rioli |  květináč
protože jsem nějaká nemocná a dneska spím a odpočívám a teď znovu sedím ve svém křesle, svíčka v lucerně dohořela, tak už musím méně romanticky svítit lampou, procházím staré články a mám chuť tvořit nové, protože už zase překypuju. tolik pocitů se rodí. často se mi stává, že se něco stane - a bývá to krásné a hluboké - někdo mě objímá s takovou vřelostí, někde se cítím být přijatá do rodiny, večer mi zavolá maminka "jen aby mě slyšela", má krásná spolu-přebývající se zasní, že snad ještě jednou uvařím tu pórkovou polívku... A já si v tu chvíli prožiju asi tak třetinu, občas i méně, celé věci. A pak přijde takový večer jako dnes a je to jakoby to ve mně ožilo naplno, v plné síle, a člověku je až do pláče, přehrává si to znovu a znovu a nemůže uvěřit.

chtěla jsem sem dnes přihodit nějaké básně dnes a pak jsem zjistila, že jejich skeny zůstaly v Domácím počítači. ale čeká tam zimní Reynek a Skácel, myslím.

Nosila jsem teď po kapsách Zahradníčkovu Roušku Veroničinu a nějak se stalo, že už je příliš těžké to číst. Vůbec tomu nemůžu přijít na kloub. asi jsem se začetla příliš - před rokem jsem se vracela hlavně k jedné básni a jednomu nebo dvěma obrazům a vnímala je tak nějak zvlášť, teď mi připadá, jakobych cítila to propojení a zdá se mi, jakoby byly ty verše, ta témata tak těžká (jako "plná tíhy"), taková bolestná. vůbec ne jako Veroničina rouška. ta je o bolesti. ale je taky o blízkosti, o úlevě, o odvaze, o něze.

Ale myslím, že jeho život (Zahradníčkův) byl o něčem podobném. chtěla bych si o něm přečíst víc, víc ho poznat. (je to tak zvláštní, když čtete o těchhle "uměleckých skupinách", tedy lidech, kteří tvoří a přátelí se, a máte pocit, jakobyste se s nimi seznamovali, jakoby se vám oni otevírali a vy byli tak nějak přizváni ke společnému stolu.)

ale asi teď budu chvíli číst zase Markétu Procházkovou.
 


Komentáře

1 Evča Evča | Web | 25. října 2016 v 22:01 | Reagovat

Ve stejném městě určitě nežijeme, to, ve kterém studuji, je daleko vzdálené městu Stu věží, bohužel. Myslím si, že by to tam bylo mnohem krásnější. Moje město je šedivé, plné ošklivých budov, není tady ani jeden zámek, jedinou památkou je věž. (Žiju ve městě Černé věže) Říkám mu MegaMěsto a tím pro mě je a až se vrátím zpět do mého rodného městečka, doufám, že zůstane jen ve vzpomínkách, protože tu jsem nešťastná.
Myslím, že s tím životopisem tě zklamu, taky mě teď žádný opravdu dobrý nenapadá, ale mohla bys zkusit Seifertovy Všecky krásy světa (ale asi to nebude to, co hledáš). Doufám, že se brzy uzdravíš! Zahradníček, ten je takový plný bolesti... nečte se vždycky dobře. Bylo to s ním hodně smutné. Skácela ale přímo zbožňuju. Stejně jako Seiferta. Když je čtu, mám dojem, že mě to někam posouvá, a kolikrát si to musím číst nahlas, aby vyniklo to kouzlo jejich slov.

2 Silwiniel Silwiniel | Web | 28. října 2016 v 17:04 | Reagovat

Doufám, že už jsi zdravá. Jsem ráda, že máš inspiraci k psaní článků, jen tak dál! Básně moc nečtu, vždycky jsem dávala přednost próze.

3 Aredhel Aredhel | Web | 20. ledna 2017 v 1:47 | Reagovat

Zahradníček se mi vždy četl dobře a jeho verše mě fascinovaly... máš pravdu, je tam bolest, jak taky ne, ale jeho básně mě vždycky dost oslovovaly (asi jsem holt hodně melancholická, až pesimistická). Každopádně nejlepší je stejně Skácel - zvlášť v kombinaci s Hradišťanem (nebo Irma Geisslová :-) ).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama