tichý říjen

2. října 2016 v 10:12 | rioli |  skříň
rozhodla jsem se, že chci být tichým umělcem. potřebuju to k životu.

chodím na dlouhé osamělé procházky: přejdu náměstí, vyjdu na most nad potokem, kde se zastavím a dívám se na vodu, dívám se na vrby, dívám se na stíny ryb a kostelní věž, jdu kolem starých kaštanů dlážděnou ulicí prudce do kopce, pak prašnou cestou obrostlou šípkovými keři a třešněmi, na jedné straně louka, na druhé pole. Jdu dlouho, jdu sama, dívám se na lesy, pak vejdu dovnitř, potkávám srnčí lebky na zemi a kosti, z hájenky štěká pes, les se rozprostírá a uzavírá a proměňuje, mech voní. Dál, až ke studánce, ze které piju a sedím v nízkém smrkovém lese nad korytem potůčku a poslouchám. Jdu krajem, jdu mezi lukami, jdu po okraji lesa, po zoraných polích, sedávám na kmenech vyrovnaných u cesty, přebíhám pole až na louku, kde vždycky nahlas zpívám. A občas tajně tancuju.
Chodím kolem hřbitovů a včera jsem poslouchala Tichý Don a svět se před očima úplně proměňoval.

ráda chodím sama tichými uličkami, našlapuju na hladké dlažební kostky. ráda chodím sama jednou ulicí v městečku na úpatí Brd, a když je teplo, zuju si boty a jdu bosá. ráda chodím sama do kaváren a cestuju vlakem a dívám se pořád z okna. A pak, pak jsem tak ráda mezi lidmi, třeba když jedeme autem do Brna, nebo když si v noci uvaříme karo a díváme se na Píseň moře a jsme si blízko.

 


Komentáře

1 Silwiniel Silwiniel | Web | 2. října 2016 v 12:27 | Reagovat

Krásné! Já moc ráda sama ven nechodím, je mi tak nějak smutno, vždycky jdu ráda na procházku ještě s někým dalším. Ale uznávám, že i osamělé procházky mohou mít své kouzlo.

2 rioli rioli | Web | 2. října 2016 v 13:01 | Reagovat

[1]: poslední dobou často chodím sama, protože už se tolik nebojím (a ano, měla jsem s tím řadu let dost velký problém) a naopak je mi to příjemné.

Nicméně můj nejlepší a osvědčený procházkový společník je můj tatínek. Máme stejná oblíbená místa, na která se pořád vracíme, můžeme chodit dlouhé hodiny, když je ošklivo, i když je hezky, vyrážet brzo ráno, být spolu a vědět, že nemusíme o ničem mluvit, ale jsme rádi, že jsme spolu. Tak většinou mlčíme a občas se útržkovitě bavíme o literatuře nebo umění nebo mi vypráví něco zajímavýho, fotíme všechny ty lišejníky, houby a kapky rosy v trávě...

tyhle procházky s tatínkem už tak neodmyslitelně patří k mýmu životu, že si to bez nich vůbec nedovedu představit.

3 Jíťa Jíťa | Web | 2. října 2016 v 15:49 | Reagovat

Ven chodím taky ráda sama, i když... vlastně jak kdy. Když se sama procházím po lese, můžu si v něm v klidu "zameditovat", povídat si s ním, sedět si u rybníka jak chci dlouho... A zase když jdu ven s někým, tak je to příjemná procházka, popovídáme si, zasmějeme se... obojí má něco do sebe :)

Až budu zase zpátky v Brně, můžem se třeba v nějaké malé kavárně potkat, co ty na to? :)

4 rioli rioli | Web | 2. října 2016 v 18:25 | Reagovat

[3]: hej! Super nápad! V Brně totiž teď možná budu čím dál častěji... (třeba v posledním týdnu jsem to zvládla hned dvakrát!)

5 Jíťa Jíťa | Web | 2. října 2016 v 21:28 | Reagovat

[4]: Vidíš, ještě se nakonec za náma do Brna přestěhuješ :D

6 rioli rioli | Web | 3. října 2016 v 5:18 | Reagovat

[5]: nevylučuju, že by se to jednou stát mohlo :)

7 Silwiniel Silwiniel | Web | 3. října 2016 v 19:01 | Reagovat

[2]: To musí být krásné, mít takový blízký vztah s tatínkem! Já mám jen pár vzpomínek na takové chvíle s tátou, ale jsou o to vzácnější. Snad ještě spolu zažijeme nějaké hezké chvíle, když se po letech k sobě s maminkou vrátili. Ale bohužel rodiče bydlí hodně daleko...

8 Evča Evča | Web | 5. října 2016 v 21:56 | Reagovat

Zase kouzelný a klidný článek. Nevím, jak to nazvat jinak. Mně se moc líbí, když čtu o takových osamělých procházkách, ale vím, že já bych sama do kavárny nemohla, prostě bych si připadala strašně divně a smutně... radši s kamarádkou, smát se, povídat si... Nerada chodím sama po městě. Nemám ráda ty davy lidí, co se všude tlačí. Ale když jdu se psem, je vše v pohodě. Divné, co.

9 Aegeri Aegeri | E-mail | Web | 24. října 2016 v 9:38 | Reagovat

Krásný článek a obrázek. Osamělé procházky na podzim (nejenom) mají něco do sebe, já se moc ráda procházím sama v záři žlutého listí co na podzim napadá, vzduch nádherně voní a všeobecně tohle období je tak nádherně melancholické a zároveň tvůrčí.

10 Aredhel Aredhel | Web | 20. ledna 2017 v 1:15 | Reagovat

Já miluju chození nočním nebo večerním městem, nejlépe ještě když prší, protože to jsou všichni lidé vevnitř. Ráda pozoruju, jak se světla zlatě odrážejí od chodníků a kaluží, jak plavou na hladině řeky, jak tramvaje jezdí kolem, jak reklamy svítí do tmy... Nikdy jsem se nebála. Něco na tom nočním městě prostě je. Ale procházky podzimní přírodou jsou taky krásné - Aegeri má pravdu, podzim je strašně inspirativní období.
Moc se mi líbí ten obrázek. Chápu to dobře, že ta dívka zapaluje hvězdy? (U tebe si nikdy nejsem jistá ;-)) Je to plné naděje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama