Listopad 2016

11. listopadu

11. listopadu 2016 v 22:39 | rioli |  polštář
čtvrt na jedenáct: sedím doma u okna, na stole hoří svíčka, chumelí. Pokaždé znova je to takový zázrak téhle bílé země, jak ulice zapadává sněhem. Jak teď asi tiše šumí lesy?

dnešní den byl jeden z těch tolik plných! hudby - po tak dlouhé době jsem zase oprášila housle! a tak ráda poslední dobou zpívám. pak čtyřhodinová procházka po lesích v dešti: mokré boty, listí, houby, zaječí lebky podél cest obrostlé mechem. Šero smrkových houštin, světla opadaného listí, poslední šípky, průzračné kapičky na křehkých prstech buků.

tak ráda tvořím s lidmi, umělci. brouzdáme krajem, vzdycháme nad každým stéblem trávy, nevadí nám zima ani nepohodlí - to všechno jen ty prožitky umocňuje. fotíme příběhy, obnažené ruce, duše u starých stromů, bludičky v ledových lesních rybnících. vracíme se mlhou a houstnoucím šerem večera zámeckou pěšinkou podél temného potoka, podél té kamenné sochy, nějaké řecké bohyně, obrostlé lišejníky, se zlomenýma a ztracenýma rukama, přes kopec podél hřbitova. v údolí se rozsvěcí světla a my si neseme hořící lucernu, rozcuchané, prokřehlé a plné chvějivé radosti.

jediná kavárna v Městečku má otevřeno a je prázdná. v kamínkách u stěny plápolá oheň, měkká křesla, polštáře, rozsvícené lampy, voní pomeranče, na stole svíčka, horký, sladký čaj. třu dlaněmi o sebe, ještě se mi úplně nevrátil cit do rukou, češu si prsty mokré vlasy, červené tváře, zabalené v šálách, za okny prší.

a to všechno se otevírá a zároveň je shrnuto v tomhle a je to tak hluboké, že mi nestačí slova (jde spíš o to číst mezi řádky: útulné společenství domova kolem krbu, společně-tvořící, vztah k zimě):